PORADNA PSYCHOLOGIE cVIČENÍ

Snažím se více hýbat, jelikož mám sedavé zaměstnání a pracuji doma. Chodím na procházky, chodím po schodech do osmého podlaží, běhám na eliptickém rotopedu a v zimě jsem přidala 1-2x týdně bruslení na stadionu nebo na kluzišti (45-90 min). Mám dědičně vyšší cholesterol a aktuálně mám lehkou nadváhu (asi tak o 3 kg) a snažím se to spravit pohybem.

Problém je v tom, že mám pocit, že kdykoli trochu zintenzivním zátěž, tak do měsíce a dvou skončím s nějakou nemocí. Když jsem minulý rok začala bruslit, tak jsem po měsíci padla se zánětem dutin. Tento zánět se mi opakoval v srpnu poté, co jsem celý červenec naběhala na elipticallu skoro každý den 5,5 km. Jako fyzička mi šla hodně nahoru a tedy nechápu, kde se vzala po měsíci a ještě v létě taková rýmička. A byla to dost nepříjemná rýmička, řešila jsem ji celý srpen, došlo i na ATB. Veškeré mé snahy o zvýšení fyzické aktivity byly tytam. Podotýkám, že i přesto, že jsem měsíc skoro každý den uběhla těch 5,5 km, tak jsem nezhubla ani gram 😀 A celkově i když se hýbu více, nedělá moje hmotnost nic, furt mám tu mírnou nadváhu. No a abych to dopověděla, tak po novém roce jsem se zase odhodlala k aktivitě, tentokrát jsem si řekla, že se teda nebudu strhávat na rotopedu, těch 5,5 km si dávám jednou týdně a k tomu chodím bruslit na stadion ve frekvenci, jak už jsem psala. Začala jsem chodit po schodech a samozřejmě chodím i pěšky místo využívání MHD. No a ejhle, máme tu březen a já ležím v posteli s nějakým břišním zánětem a teplotou, kdy nevím, jestli mám něco se střevy, močákem, nebo obojí. Jsem unavená, bolí mě hlava. A já se znovu ptám proč? To mám z toho pohybu? Myslela jsem si, že jsem na sebe byla mírnější než v létě, že by to pro mě mohlo být ok a evidentně asi ne. Poradíte mi, co s tím? Jak začít mírněji, aby si tělo zvyklo a nemělo tendenci do 2 měsíců skončit v nemoci? Těžko se mi pak začíná znovu, dost mě to demotivuje. Jen pro pochopení, je mi jasné, že pro aktivní lidi jsou i moje výše popsané aktivity, ze kterých jsem nemocná, málo. I tato skutečnost mě deptá, že nezvládnu to, co normální člověk a nevím, jak z toho ven. Fakt bych chtěla, ale nemám na to psychicky furt bojovat s tím, že vždy padnu. Nebo je to normální a mám se smířit s tím, že aktivní člověk bývá nemocný klidně 3x za rok?

Nejprve bych Vam chtela rict, jak je skvele, ze jste nad pohybem a sportetm i pres vsechny doprovodne obtize nezanevrela a opakovane se k nemu vracite. Verim, ze to nemusi byt lehke a ze to vyzaduje opravdu spousty sil a motivace.

Z Vaseho problemu bych jako prvni reagovala na Vase slova, ze “nezvladnete to, co normalni clovek”. Kazdy z nas je odlisny a kazde telo snese/vydrzi neco jineho, takze v tomhle v zadnych “tabulkach” hledat nelze.
Hlavni otazkou je pro me porozumeni, z jakeho duvodu se hybete? Je to opravdu “jen” kvuli zdravi a nebo Vas to alespon trochu bavi? 🙂 Protoze uz jen zmenou pristupu a nastvaveni k dame aktivite lze dosahnout velkych veci.
Dale me zajima, jestli vite, jak se pred a po sportu citite? Zda poznate, ze jste zrovna dnes slabsi a neni to ono? A pokud ano, jak na to reagujete? Jdete si i pres to zasportovat nebo si date volno? Protoze i nacasovani se muze stat stezejnim faktorem – predevsim pokud neposlouchate sve telo a nevolite dny, ve kterych se citite dobre a silne.
A poslednim dulezitym bodem je z meho pohledu jidelnicek. Jak moc si hlidate a resite stravu? Jelikoz prave v ni je dulezite, mimo jine, i dostatecne mnozstvi vitaminu, ktere telo pomahaji chranit. A k tomu se vaze i kompletni skladba Vaseho jidelnicku, protoze muze ovlivnovat jak pritomnost onemocneni, tak zminovane (ne)hubnuti.

PhDr. Barbora Matějčková